Na jazz se často nahlíží jako na žánr buď historicky příliš elegantní, nebo naopak novodobě divný – uzavřený v nesrozumitelných experimentech. Jako by měl patřit do pološera luxusních barů nebo k zamyšlení pro vyvolené, vzdělané posluchače. Jak je to doopravdy?

Pokud o jazzu něco víte a máte ho rádi, je velká šance, že jste k němu pronikli jedněmi z pár zásadních dveří, která k němu vedou. Třeba skrz melancholickou trubku raného Milese Davise, jehož tklivé tóny se líně vznášely z reproduktoru nad večírkem. Jako nedotknutelná klasika.

Či v podobě hudebního podkresu v libovolné noirové detektivce z 50. let. Třeba díky divoké a neklidné saxofonové hudbě skladatele Henryho Manciniho v podvratném snímku Dotek zla od legendárního režiséra Orsona Wellese.

Nebo ve fantastickém a trochu opomíjeném